Pohádka na dobrou noc
Mámo, táto, v mučírně je… víla?
Kdybyste viděli, co vidím já...
Neděste se. Na mučírnu jsme překřtili koupelnu a to ve chvíli, když jsme zjistili, že se tam bude odehrávat většina akcí, fyzicky omezujících naše ubohé loštomilé mimínko. K našemu nemalému údivu má ovšem mučírna na Lůcu úplně opačný účinek, než jsme čekali. Zmítající se uřvaný raneček, připomínající ze všeho nejvíc hyperaktivního jezevčíka na speedu, zabaleného do lyžařské ponožky, se s překročením mučírenského prahu mění v usměvavé, uvolněné a spokojené mimčo. Navíc ve chvíli, kdy jí položíme na přebalovací pult, zadívá se na nějaké místo nad našimi hlavami, vykulí oči a začne se řehtat a mávat ručičkama, jako by říkala: „Jéééé, nazdáááár, co Ty tady? Teda holka, Tebe už jsem neviděla, ani nepamatuju…!“ A není to náhoda, není to občas, je to POKAŽDÉ! Nevím, co si o tom myslet. Jsem člověk racionální a nevěřím na dobré a špatné zóny, energie a domácí strašidla. Ale čeho je moc, toho je příliš. Napřed se moje dítě může zbláznit z plyšových příšerek nad postýlkou, teď se žulí na nějakou neviditelnou fiflenu v koupelně. Kdy už si konečně všimne, že má nějaké rodiče, řekne „táta“ a coby vzorné robě popadne džbán a s úsměvem na malých rtících skočí životem znavenému tatínkovi do hospody pro točenou Kofolu?! Je tohle to rodičovství které mi slibovali? Nevím, nevím… Asi si skočím do sklepa zahrát s Hejkalem mariáš abych si trošku zchladil žáhu. Toho porazím vždycky.
U mimina dobrý!
Úúúúúúúúúúúú!
Jak už jste si asi všimli, můj závazek napsat každý den alespoň krátký příspěvěk vzal za své. Původně jsem si myslel, že když nestihnu napsat regulerní příspěvek, dám sem alespoň fotku s nějakým veselým popiskem, ale to by tu z toho za poslední dny byl regulerní fotoblog… Že neuhodnete čím to je? Ano – modří už tuší. Zatímco první měsíc a fous své existence naše miminko převážně spalo, posledních několik týdnů začíná být nepoměrně interaktivnější. A interakce se očekává hlavně od rodičů, že. Navíc je těžké hledat další témata a neopakovat se, nebo neplácat zbytečnosti za každou cenu, protože většinu zážitků s miminkem si užívá Vaše žena, zatímco Vy sedíte celý den v práci a domů dorazíte až večer, kdy je Vaše dítě utahané a vzteklé, Vaše životní partnerka utahaná a vzteklá a Váš životní kocour utahaný, vzteklý a navíc agresivní s násilnickými sklony, takže ať se vrtnete kam se vrtnete, vždycky Vám jde o život. Paradoxně totiž jste z celé rodiny jediný relativně odpočatý, což není sarkasmus, ale fakt. Dneska si zkusíme stručně shrnout, co nového se miminko a jeho rodičové naučili v době, kdy už nám (hlavně pak Lůce) táhne pomalu na druhý měsíc.
Důležitá změna je, že už nás dost často Lůca bere na vědomí. Pomalu jsme byli přeřazeni ze škatulky „svět kolem nás“ přes škatulku „potrava, otrava, přírodní katastrofy“ do škatulky „Jůůůů, něco se děje a má to fousy!“ Pořád ještě v Lucince nevzbuzujeme zdaleka takové nadšení jako plyšové zrůdičky na kolotoči, nebo zelený látkový králík (Podle barvy jsem usoudil, že je nějak příbuzný s žábami, překřtil jsem ho na Kválíka a Lucinku učím, že Kválík dělá kvá, kvá. Káča z toho není nadšená, ale pokračuji vytrvale ve výuce, vždycky když se nedívá…), ale alespoň už jsme odlišováni od větru, bouřky a zemětřesení. Káča dokonce tvrdí, že se na ní Lůca občas usmívá, ale zatím jsem to na vlastní oči neviděl… psotníčky!
Další důležitá změna je, že se naše tiché spící miminko změnilo ve řvoucí bdící miminko. Většina lidí Vám bude tvrdit, že holčičky na bříško netrpí zdaleka tak moc, jako chlapečci. Nevím, chlapečka nemám. Ale mám holčičku, která na bříško trpí a my všichni s ní. Děláme, co je v našich silách. Kromě kapiček, které dostává jednou denně už od doby, kdy jsme začali přikrmovat umělým mlékem, natíráme Lůce pupík větrovou mastičkou Pupík a před dvěma dny jsem na radu několika různých lidí pořídil věc, která se zove Probiotické kapky. Prý to je zázračný lék a funguje zaručeně a na všechny, můžou to prý i dospělí (jupí) a je to zaručeně neškodné a nemění to chuť jídla. Další věc, kterou byste měli vědět je, že pidiflaštička stojí zhruba 650 Kč, ovšem je tu možnost objednat si je přes někoho z Polska nebo Slovenska, kde stojí zhruba polovinu.
Lůca se učí zvedat hlavu. Zatím to jde ztěžka (to asi všechny ty starosti uvnitř) a jsou to akce značně nekoordinované a okolí i sobě nebezpečné. Nicméně když jí Káča čas od času položí na bříško, dokáže už, za neustálého brblání a nadávání, zvednout hlavičku a otočit ji na druhou stranu.
Brblání, nadávání a zvukové projevy vůbec jsou kapitolou samy pro sebe. Když něco nechce (převážně dudlík), rozšířila svůj repertoár od zřetelného E-e! přes Ňe! až po rozzuřené Blebleblebleblebleble!!! Zato při vyjádření údivu, když vyvalí oči, našpulí pusu a vypustí udivené Úúúúúúúúú, připomíná ze všeho nejvíc nějaké zvířátko ze stáje společnosti Disney a, nedá se nic dělat, je k sežrání. Tož tak.
Také už přišla na to, že vibrující sedačka je sice příjemná kratochvíle, ale funguje převážně jako místo, kam se odkládá mimino, když se ho potřebujeme na chvíli zbavit. Tak to tedy ne, holenkové! Nastupuje dítěcí teror.
A vůbec si všeobecně začíná uvědomovat, že existuje určitá spojitost mezi řevem a příchodem rodičů. A taky určitá spojitost mezi VELKÝM řevem a zvednutím dítěte z postýlky a následným chováním. Ha, důležitý poznatek do života – rodiče se dají ochočit a při troše snahy i vytrénovat. Kocourovi to trvalo dva roky než na to přišel, dítěti měsíc a půl. Není divu, že jsme si tu planetu podmanili.
A co my? Co se naučili milující unavení rodičové? Jaké nové dovednosti si osvojili? Například Káča začíná mluvit nějakou novou miminkovskou řečí. Onehdá jsem přišel při ranním přebalování do koupelny a zatímco navlékala Lůce přes hlavu tričko, oznámila mi přes rameno: „Budeme dělat BuBu!“. Nevím, co to znamená. A možná to vědět nechci. Jsou věci které patří do mužského světa a jsou věci, které patří do ženského světa. Nechci dělat BuBu!, ať už to znamená cokoliv.
Další věc, kterou se Káča naučila, je vstávat nadzvukovou rychlostí. Projevuje se to tak, že než se v noci ke spícímu otci vůbec donese zvuk dětského pláče, ona už stojí u postýlky a já jí vůbec neslyšel vstávat. Hustý!
A co se naučil Šílený otec? Naučil se dovednost, kterou si osvojili všichni otcové, už od počátku věků, v jeskyních, chýších, pod převisem, v chatrčích, barabiznách, srubech, hradech, zámcích, panelácích, činžácích, vilách i bungalovech, v tropech, subtropech, tundrách, lesotundrách, pouštích i za polárním kruhem. Dovednost starou jako sám svět, starou jako rodina, starší než Bible i Korán. Naučil se zaspat. Zaspat cokoliv.
Ukolébavka
I takový skvost dokáže ospalý a zblblý otec vykřesat z klasického nápěvu Sedí muška na stěně a v různých obměnách zpívat i několik hodin:
Letí Lůca v letadle, letí a hajinká,
letí Lůca v letadle, letí a spí.
Letí a hajinká, potvůrka malinká,
letí Lůca v letadle, letí a spí.
Leží Lůca v akvárku, leží a hajinká,
leží Lůca v akvárku, leží a spí.
To není akvárko, vždyť je to terárko!
Leží Lůca v terárku, leží a spí.
Leží Lůca v terárku, leží a hajinká,
leží Lůca v terárku, leží a spí.
To není terárko, vždyť je to akvárko!
Leží Lůca v akvárku, leží a spí.
Leží Lůca v záchodě, leží a hajinká,
leží Lůca v záchodě, leží a spí.
Válí se v záchodě a je dost v pohodě,
leží Lůca v záchodě, leží a spí.
Leží Lůca na židli, leží a hajinká,
leží Lůca na židli, leží a spí.
Válí se na židli, jak buchta s povidly,
leží Lůca na židli, leží a spí.
Leží Lůca v pekáči, leží a hajinká,
leží Lůca v pekáči, leží a spí.
Peče se v pekáči, k teplu se natáčí,
leží Lůca v pekáči, leží a spí.
Atd, atd…
Hello, I’m Johnny Cash!
Hello, I'm Lůca Cash!
Říká se, že děti už v břiše vnímají dění kolem sebe, hlavně pak zvuky. Už od narození prý rozeznají hlas svojí maminky mezi stovkami jiných hlasů, jak je to s tatínkovým hlasem nevím, ale zřejmě dost podobně. V mém oblíbeném filmu Sejmi je všechny dokonce hlavní hrdinové objevili spiknutí kolem obchodu s dětmi podle toho, že batole uklidňovala metalová hudba a díky tomu našel Clive Owen tajnou skrýš proradné organizace nad blízkým rockovým klubem. Vždycky jsem se tomu smál a připadalo mi to dost přitažené za vlasy. Tento víkend jsem ovšem musel svůj názor přehodnotit.
Stejně jako několik předešlých dní, i sobota se nesla ve znamení trápení s bříškem. Několik předchozích nocí jsme se pořádně nevyspali, protože kníkot střídal řev a řev střídal jekot a dítě se zmítalo, svíjelo a tlačilo pořád a neustále až do úplného vyčerpání všech zůčastněných. V sobotu odpoledne sice okamžitě a vzorně usnulo, když jsme dorazili na návštěvu k prarodičům, kteří nám neopoměli zdůraznit, jaké máme štěstí, že máme takové tiché a klidné dítě. To ovšem trvalo přesně do chvíle, kdy se za námi zavřely dveře. V tu chvíli se v sedačce probudil pavián a hrdelním zavytím nám dával jasně najevo svůj názor na vlastní peristaltiku.
Podvečer se nesl ve stejném duchu. Aby Káča alespoň něco stíhala, uvolil se Šílený otec chovat Lůcu, bloumat s ní po ložnici a prozpěvovat slabomyslné popěvky, které stejně nebyly přes miminko slyšet. Když jsem se tímto bavil zhruba asi dvě hodiny, ze zoufalství jsem se rozhodl nosit Lucinku po bytě a ukazovat jí kde co máme:
„Podívej Lucinko, tady je koupelna!“
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„A hele, tady je špajz!“
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„A tady, někde pod těmi všemi knihami, cédéčky a kytarami je tátův kutloch!“
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„Tady máme záchod…“
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„…tady vchod na balkon…“
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„…a tady je kuchyň…“
„U…mmmm…“
„…ve které zrovna maminka něco peče…“
„…chrrrr…“
Dítě spí.
Pomalu sune se otec směrem do ložnice, potichu otevírá devře, překračuje práh…
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Otec skáče bleskurychle zpátky do kuchyně.
Dítě spí.
Krok do ložnice.
„UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Krok zpátky.
Dítě spí.
Nebudu to natahovat, ale trvalo ještě dlouhou chvíli, než nám došlo, že si Káča k pečení pustila do bedýnek iPoda a že v něm má stejný výber písniček, které poslouchala téměř celé těhotenství. Zní to neuvěřitelně a kdo neviděl, neuvěří, ale Lůca, která trávila denně 25 hodin řevem, se mávnutím kouzelného proutku uklidnila a změnila ve vzorné spící dítě ve chvíli, kdy zaslechla první akordy Traveling Wilburys a když Tom Petty a Roy Orbison poprvé došli ke společnému refrénu Handle With Care, chrápala už statečně nahlas, jako středně rostlý dřevorubec po pracovní sobotě. Podrobili jsme samozřejmě celou věc důkladnějšímu zkoumání, projeli jsme prakticky celý playlist a nakonec došli k jednoznačnému závěru.
Naše dítě možná pozná hlas svého otce mezi několika jinými mužskými hlasy. Možná dokáže od narození rozeznat hlas své matky i ve frontě v supermarketu v čase povánočních slev. Ale to všechno jde stranou a zůstává zapomenuto jako předloňský dudlík ve chvíli, kdy začne zpívat Johnny Cash. A co to znamená? Že je to moje holka!
Omluva
Omlouváme se za delší odmlku, způsobenou únavou rodičovského materiálu a vytrvalými pokusy o výchovné a jiné působení (viz. foto). Náprava bude zjednána během následujícího dne. Děkujeme za pochopení a jdeme do hajan. Lůca & Šílený otec
5. pád: Oslovujeme, voláme
Malá, bledá, loštomilá, pod plachetkou osoba...
Na miminko začnete mluvit už během těhotenství. Hladíte tu největší kulatou část svojí hezčí polovičky, povídáte si s ní a už v té době přicházíte s různými jmény, názvy a osloveními. Ta se v průběhu oněch devíti měsíců mění a usazují a po narození dítěte dále vyvíjejí a nabírají zcela nečekaných a pro okolí často nepochopitelných tvarů a rozměrů. V této krátké kapitole předkládám krátký výčet jmen, kterými jsme naší ratolístku dosud častovali u nás.
Oskárku! Oskaríno! (ano, až do 5. měsíce jsme měli jasno. MY budeme mít chlapečka!)
Čolko! (krátké období nejistoty… jak se bude holka jmenovat?)
Lucinko! (maminka nekomolí, nemotá dítěti už od malička hlavu)
Luciferdo! (tatínek klidně komolí, břicho z toho stejně ještě nemá rozum)
Uck! (moderní sestra se vyjadřuje moderně – současné mluvě mladých vládne zkracování!)
Lůco! (po náročném porodu není čas na srandičky)
Kató, ty žlutá opoce! (žloutenka nás neminula, stejně jako inspirující Růžový panter)
Zlobidlo! (no není roztomilé, jak ten dudlík vystrkuje tím jazýčkem ven?)
Příšero! (zásoba vysterilizovaných dudlíku se tenčí, stmívá se)
Lucie! (půlnoc, poslední čistý dudlík padá na zem pod postel vedle spícího otce)
Luciáši! (rozverní a kreativní nevyspalí rodičové)
Lučiáno! (marná snaha zaujmout dítě uprostřed ječícího maratonu)
Kukulenko! (kuku, kuk!)
Ó, bludičko! (slovní hříčky Šíleného otce)
Ňu, ňu, dítě! (univerzální oslovení dospívajících slečen)
Čauvoleségra! (milující bratr)
Ješišitajealešladkákuknadědů! (no comment)
Mňau! (Max – soukromé kočko)
