Hello, I'm Lůca Cash!
Říká se, že děti už v břiše vnímají dění kolem sebe, hlavně pak zvuky. Už od narození prý rozeznají hlas svojí maminky mezi stovkami jiných hlasů, jak je to s tatínkovým hlasem nevím, ale zřejmě dost podobně. V mém oblíbeném filmu Sejmi je všechny dokonce hlavní hrdinové objevili spiknutí kolem obchodu s dětmi podle toho, že batole uklidňovala metalová hudba a díky tomu našel Clive Owen tajnou skrýš proradné organizace nad blízkým rockovým klubem. Vždycky jsem se tomu smál a připadalo mi to dost přitažené za vlasy. Tento víkend jsem ovšem musel svůj názor přehodnotit.
Stejně jako několik předešlých dní, i sobota se nesla ve znamení trápení s bříškem. Několik předchozích nocí jsme se pořádně nevyspali, protože kníkot střídal řev a řev střídal jekot a dítě se zmítalo, svíjelo a tlačilo pořád a neustále až do úplného vyčerpání všech zůčastněných. V sobotu odpoledne sice okamžitě a vzorně usnulo, když jsme dorazili na návštěvu k prarodičům, kteří nám neopoměli zdůraznit, jaké máme štěstí, že máme takové tiché a klidné dítě. To ovšem trvalo přesně do chvíle, kdy se za námi zavřely dveře. V tu chvíli se v sedačce probudil pavián a hrdelním zavytím nám dával jasně najevo svůj názor na vlastní peristaltiku.
Podvečer se nesl ve stejném duchu. Aby Káča alespoň něco stíhala, uvolil se Šílený otec chovat Lůcu, bloumat s ní po ložnici a prozpěvovat slabomyslné popěvky, které stejně nebyly přes miminko slyšet. Když jsem se tímto bavil zhruba asi dvě hodiny, ze zoufalství jsem se rozhodl nosit Lucinku po bytě a ukazovat jí kde co máme:
“Podívej Lucinko, tady je koupelna!”
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
“A hele, tady je špajz!”
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
“A tady, někde pod těmi všemi knihami, cédéčky a kytarami je tátův kutloch!”
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
“Tady máme záchod…”
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
“…tady vchod na balkon…”
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
“…a tady je kuchyň…”
“U…mmmm…”
“…ve které zrovna maminka něco peče…”
“…chrrrr…”
Dítě spí.
Pomalu sune se otec směrem do ložnice, potichu otevírá devře, překračuje práh…
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
Otec skáče bleskurychle zpátky do kuchyně.
Dítě spí.
Krok do ložnice.
“UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!”
Krok zpátky.
Dítě spí.
Nebudu to natahovat, ale trvalo ještě dlouhou chvíli, než nám došlo, že si Káča k pečení pustila do bedýnek iPoda a že v něm má stejný výber písniček, které poslouchala téměř celé těhotenství. Zní to neuvěřitelně a kdo neviděl, neuvěří, ale Lůca, která trávila denně 25 hodin řevem, se mávnutím kouzelného proutku uklidnila a změnila ve vzorné spící dítě ve chvíli, kdy zaslechla první akordy Traveling Wilburys a když Tom Petty a Roy Orbison poprvé došli ke společnému refrénu Handle With Care, chrápala už statečně nahlas, jako středně rostlý dřevorubec po pracovní sobotě. Podrobili jsme samozřejmě celou věc důkladnějšímu zkoumání, projeli jsme prakticky celý playlist a nakonec došli k jednoznačnému závěru.
Naše dítě možná pozná hlas svého otce mezi několika jinými mužskými hlasy. Možná dokáže od narození rozeznat hlas své matky i ve frontě v supermarketu v čase povánočních slev. Ale to všechno jde stranou a zůstává zapomenuto jako předloňský dudlík ve chvíli, kdy začne zpívat Johnny Cash. A co to znamená? Že je to moje holka!
