Kdybyste viděli, co vidím já...
Neděste se. Na mučírnu jsme překřtili koupelnu a to ve chvíli, když jsme zjistili, že se tam bude odehrávat většina akcí, fyzicky omezujících naše ubohé loštomilé mimínko. K našemu nemalému údivu má ovšem mučírna na Lůcu úplně opačný účinek, než jsme čekali. Zmítající se uřvaný raneček, připomínající ze všeho nejvíc hyperaktivního jezevčíka na speedu, zabaleného do lyžařské ponožky, se s překročením mučírenského prahu mění v usměvavé, uvolněné a spokojené mimčo. Navíc ve chvíli, kdy jí položíme na přebalovací pult, zadívá se na nějaké místo nad našimi hlavami, vykulí oči a začne se řehtat a mávat ručičkama, jako by říkala: “Jéééé, nazdáááár, co Ty tady? Teda holka, Tebe už jsem neviděla, ani nepamatuju…!” A není to náhoda, není to občas, je to POKAŽDÉ! Nevím, co si o tom myslet. Jsem člověk racionální a nevěřím na dobré a špatné zóny, energie a domácí strašidla. Ale čeho je moc, toho je příliš. Napřed se moje dítě může zbláznit z plyšových příšerek nad postýlkou, teď se žulí na nějakou neviditelnou fiflenu v koupelně. Kdy už si konečně všimne, že má nějaké rodiče, řekne “táta” a coby vzorné robě popadne džbán a s úsměvem na malých rtících skočí životem znavenému tatínkovi do hospody pro točenou Kofolu?! Je tohle to rodičovství které mi slibovali? Nevím, nevím… Asi si skočím do sklepa zahrát s Hejkalem mariáš abych si trošku zchladil žáhu. Toho porazím vždycky.
