Kočičí oči: Bay City Blues

Max - Soukromé kočko

Jaro jen lehce nakouklo pootevřenými okny do zimy, dýchlo nenaplněnými přísliby a střelilo po nás pár slunečních paprsků, které rozpustily závěje sněhu na krajích ulic, jenom proto, aby udělaly místo pro nové. Sotva slunce trošku prohřálo kosti, zima nabrala sílu a udeřila znovu. Čerstvý mráz proměnil morek na led a duše se změnila na průsvitný rampouch, studící hluboko v hrudi. Na svět se snesla tma na křídlech miliónů sněhových vloček, havrani poskakují z větve na větev a smějí se ochraptělými hlasy barových tanečnic, které ještě za žádnou cenu nechtějí odejít do důchodu a v ložnici leží To a křičí. Jako o život.

Přes všechny překážky, které mi Panička i Amant staví do cesty, slavil jsem několik dílčích úspěchů. S nedostatkem spánku jejich pozornost ochabuje a jejich únava nabírá na intenzitě. A unavený nepřítel dělá chyby. První malé vítězství jsem slavil minulý týden, kdy Panička zapoměla přivřené dveře do špajzu, kde je uložená autosedačka pro To. Vyspal jsem se v ní několik poklidných hodin, než mě objevila a stropila scénu. Odešel jsem hrdě středem. Tedy, odcházel jsem hrdě středem, než jsem dostal utěrkou. Pak jsem zbaběle prchnul pod postel. Hřeje mě ale vědomí, že ty chlupy ze sedačky budou luxovat ještě půl roku.

Druhé vítězství přišlo nečekaně. Panička se rozhodla vzít To na výlet a než To dala do kočárku, podařilo se mi proklouznot pootevřenými dveřmi na chodbu baráku. Jako střela jsem vyrazil do prostoru. Za sebou jsem slyšel její výkřik, ale už mě nic nemohlo zastavit. Ladně jsem zahnul do leva a vyběhl po schodech o patro výš. Tam jsem se zarazil. Chodba vypadala úplně stejně, jako ta, do které jsem předtím utekl a byly tam i stejné dveře, jako od našeho bytu. Je možné, že by náš byt byl i v tomto patře? Ale jak to, že před ním není náš kočárek? Že by mezitím Panička odjela ven a nechala mě zavřeného venku? V zimě? Přepadnul mě děs a chladnou rukou na mě sáhla kočičí Smrt. Sednul jsem si před dveře a začal volat, co mi síly stačily. Po čtvrtém mňouknutí se po schodech nahoru přiřítilaPanička, popadla mě a přes veškeré protesty odnesla zpátky, o patro níž, do dveří bytu, ze kterých jsem původně utekl. Dostal jsem vynadáno, pak třískla dveřmi a odešla s Tím na procházku. Hysterka. Nicméně teorie několika dimenzí našeho bytu uspořádaných vertikálně nad sebou a spojených schodištěm mi nedá spát a budu jí muset podrobit důkladnějšímu průzkumu. Jenom doufám, že tam nenarazím na další verzi sama sebe a nezpůsobím tím nějaký paradox, jako se to vždycky děje v těch filmech, na které Amant kouká v noci v televizi.

Třetí vítězství stálo za to. Ten den si Amant donesl velký nový kufr, otevřel ho u postele a vytáhl z něj kytaru. Oči mu zářily štěstím a nevnímal vůbec, co se kolem něj děje. Panička na něj několikrát promluvila a chvíli marně čekala na odpověď, než zvedla To ze San Quentinu a odnesla do koupelny, kde Tomu vždycky mění ty bílé věci, které To používá jako přenosný píseček. Chvíli jsem čekal a pozoroval Amanta, kterak přejíždí prstem po strunách, nevidoucí oči upřené někam do slunečných dálav bažinaté delty Mississippi a hlubokým hlasem zádumčivě brouká své Bay City Blues, pak jsem se kolem něj nenápadně protáhl, doplížil se až na kraj postele, sousedící se San Quentinem a tam se zastavil, otočil a zadržel dech. Chvíli jsem čekal, ztuhlý na místě, každý nerv natažený jako struna na kontrabasu tlustého černého jazzmana a když se další minutu nic nedělo, odrazil jsem se a jedním mohutným skokem se přemístil přímo doprostřed San Quentinu. Tam jsem se usadil a čekal. Minuty plynuly, Amant seděl dál zády ke mě a věnoval se vyluzování guturálních zvuků. Uplynulo několik nekonečných okamžiků, než se rozhrnul závěs od koupelny a vyšla panička, To v náručí. Uviděla mě okamžitě. Začala ječet jako siréna. Amant se tak lekl, že málem upustil kytaru, podíval se, co se děje a pak začal ječet taky, aby si nezadal. Chvíli jsem tak seděl a s pocitem triumfu si vychutnával jejich křik, než jsem přeskočil mříž San Quentinu a prchl do svého pelíšku, kde jsem oslavil vítězství dvojtou dávkou whiskasu. Ještě několikrát jsem se pokusil zopakovat toto slavné dobytí zakázaného území, ale od mého prvního úspěchu jsou všichni ve střehu. Kdykoliv se mé nohy dotknout posvátné půdy, okamžitě odněkud přiletí noviny a nastává úprk do bezpečí. Nevím, proč jsou tak hákliví. Koneckonců, je to pelíšek Toho a To by si ho mělo být schopné samo ubránit, jinak na něj nemá nárok.

Existence a účel Toho mi i nadále zůstává záhadou. Tak napřiklad: každý druhý den To vezmou do koupelny, rozbalí a pak to nějakou dobu máchají v horké vodě. Tomu vůbec nerozumím. Měl jsem podzření, že se z Toho možná snaží postupně vyvařovat polévku a přitom to udržovat naživu, aby jim To dlouho vydrželo, ale dnes, když s mácháním přestali, vplížil jsem se do koupelny a vývar z Toho ochutnal. Nic odpornějšího jsem v životě nevzal do tlamy, tedy pokud nepočítáme toho krtka, kterého jsem našel o prázdninách za chalupou. Mělo mě napadnout, že asi neusnul na sluníčku. No, chybami se kocour učí. Když tedy moje polévková teorie zkrachovala, rozhodl jsem se vyskočit na přebalovací pult a prozkoumat stav Toho po koupeli. Špatně jsem si to ale vyměřil a dopadl jsem předníma tlapkama přímo Tomu na břicho. Ten řev musel být slyšet až u Vás na ústředí. Panička popadla nějaký těžký, tupý předmět a bylo by dávno po mě, nebýt toho, že mé došlápnutí uvolnilo stavidla, která byla uvnitř Toho uzavřená už několik dní a to, co mělo jít už několikrát do písečku se s temným zahučením vydralo na světlo světa všechno najednou, takže Panička měla najednou úplně jiné starosti a já zase dost času na útěk do bezpečí, kde setrvávám do teď a očekávám další instrukce a rozkazy.

Nadále strážím v týlu nepřítele, sbírám informace, pozoruji, vyčkávám. Možná že To nebude až taková hrozba, jak jsme se obávali. Pohyby má nekoordinované a jeho akce postrádají promyšlenost a organizaci. Na druhou stranu roste rychle a má dva uchopovací orgány, které by v budoucnu rozhodně mohly nadělat spoustu potíží, zvláště pak v oblasti ocasní. Každopádně hezky voní.

Hlášení zatížím vycpanou myší a v nestřeženém okamžiku shodím z balkónu, kde je přebere agent Spojka. Pro jistotu šifruji Ementálským kódem, kdyby se dostalo do pracek nepříteli. Další hlášení očekávejte během týdne a jestli mi Vaše sekretářka ještě jednou vzkáže, že škrábu jako kocour a moje hlášení se tudíž nedají číst, přihodím příště ke zprávě pár blech, aby si měla ta čičina na co stěžovat.

S pozdravem zůstávám Váš
Max – Soukromé kočko

Kočičí oči: Sestřička

Max - Soukromé kočko

Téměř čtyři týdny uplynuly od chvíle, kdy To vstoupilo do našich životů. Proletěly kolem, tmavé a nehostinné jako dodávka okresního antouška a zanechaly po sobě jenom zápach spálené nafty a divnou pachuť v ústech.

Stále ještě se marně pokouším zjistit, k čemu vlastně To slouží. Zatím nemám nejmenší tušení. Všichni kolem Toho celé dny pobíhají, krmí To a čistí, povídají si s Tím a dělají hloupé obličeje. Dokonce i paniččina mláďata se přidala k všeobecnému šílenství. Mládě Bohouš se neustále sklání nad San Quentinem a snaží se To brát do náruče. To začne vždycky křičet. Nedivím se, taky nesnáším, když mě někdo zvedá. Mládě Evžena bylo v karanténě a nechtěli je k Tomu pustit. Alespoň vidí, jaké to je. Já mám dveře do ložnice zavřené každou noc. Každou boží noc, kruci!

Pokaždé, když jdu kolem na obchůzku, zabuším cvičně na dveře. Když vydržím dost dlouho, ozve se i řev. Včera jsem se rozhodl, že se dovnitř dostanu za každou cenu. O půlnoci jsem si sedl za dveře, počkal až v ložnici všechno utichne, napočítal do sta a spustil. Začal jsem osvědčeným krátkým mňouknutím s pomlkou. Pak ještě několikrát, potom jsem zaškrábal, nabral vzduch do plic a spustil starý dobrý ultrabengál. Amant má dobré nervy, ale nedal jsem mu šanci. Po pěti minutách ultrabengálu jsem slyšel nadávky, zaskřípala péra v matraci, nohy vklouzly do pantoflí a těžké, rozespalé kroky se řítily ke dveřím. Cestou porazil židli a uklouzl na koberečku a pak už ruka dopadla na kliku tíhou betonového kvádru. Počkal jsem, až se dveře dostatečně pootevřou a vrazil dovnitř, abych mu proklouzl mezi nohama. Dal jsem do toho pohybu všechnu sílu a rychlost svých gepardích končetin. Už už to vypadalo, že se mi to podaří a králem ložnice se stane opět kocour, ale ten panchart byl rychlejší. Boky se mi dostaly do svěráku jeho kotníků. Marně jsem se snažil vyprostit. Jeho ruce se ke mě sehnuly z výšky jako lodní jeřáby v docích, popadly mě, otočily a vynesly z ložnice zpátky na chodbu. Pocit vítězné euforie vystřídala nahořklá chuť prohry, pupek se mi potupně kýval mezi tlapkama a aby má porážka byla dokonalá, položil mě na koberec, podrbal za ušima a řekl, že jsem hodný kocourek. Pokusil jsem se mu prokousnout krční tepnu, ale zjistil jsem, že tam nedosáhnu, tak jsem ho aspoň seknul do ruky a utekl na pelíšek. Doufám, že mu to zhnisá!

Onehdá přitáhl Amant s mládětem Bohoušem domů obrovskou krabici. Očucháváním jsem nezjistil, co by v ní mohlo být, tak jsem alespoň vyskočil nahoru. Krabice se převážila a spadla na záda přezouvajícímu se Amantovi. A jsme si kvit, holenku!
Pozoroval jsem ho, jak krabici otevírá a zkoumá jednotlivé součástky uvnitř. Nevypadal, že by z toho byl moudrý, ale mě to bylo jasné hned, jak jsem se na ně podíval. To je přece boudička na kolečkách, ve které mě budou vozit na procházky!
Amant se pustil do skládání. Po chvilce pozorování jsem viděl, že to sám nemůže zvládnout a rozhodl jsem se přiložit tlapku k dílu. Skočil jsem do krabice a začal třídit papíry, igelity a plata bublin, kterými byla krabice vystlaná. Pořádek musí být! Zrovna jsem se krásně zamotal do velkého igeliťáku, ze kterého na všechny strany s veselým cinkáním létaly všelijaké šrouby, matičky a podložky, když došlo ke strašnému faux pas. Zpoza igeliťáku na mě vykoukl veliký had, porostlý zrzavými chlupy. Gepardí reflex zvítězil nad zdravým rozumem, vrhnul jsem se po něm a zakousl se mu do krku. Teprve v tu chvíli mi došlo, že v našem bytě žádní zrzaví chlupatí hadi nežijí, ale už bylo pozdě. Zařval jsem bolestí, vyplivl svůj ocas a spadl po zádech do bublin. Koutkem oka jsem ještě zahlédl Amanta, jak se může potrhat smíchy, ale to už jsem utíkal schovat se do pelechu. Bod pro něj, ale kocour se nevzdává!

Když jsem po chvíli vylezl, byla už boudička na kolečkách složená. Amant s paničkou poskakovali kolem, ona mu říkala jaký je úžasný a on se tvářil jako pán tvorstva. Vůbec mu nevadilo, že spodní přihrádku na kočičí žrádlo přidělal obráceně. Oba se začali oblékat a obouvat a mě bylo jasné, že se chystáme na první testovací jízdu. Došel jsem po lince až k boudičce a plavmým skokem hupnul dovnitř. K mému překvapení spustili oba řev a vyhodili mě ven na studené linoleum, odkud už jsem mohl jenom znechuceně pozorovat co bude dál. Zatímco mě Amant sledoval ostřížím zrakem, panička vyrazila k San Quentinu a mě to najednou všechno došlo v plné šíři. Ta boudička není pro mě, je pro To! Pocit zklamání mě zalil jako vlna Tsunami. Tlapky mě odmítaly nést a očima zalitýma slzami jsem pozoroval, jak přinášejí To, ukládají je do mého černého Cadillacu a odjíždějí pryč. Chtělo se mi umřít. Z posledních sil jsem se dovlekl do pelíšku, vytáhl zpoza polštáře Whiskas a dal si dva pořádné hlty přímo z plechovky. Pak jsem se svalil na bok a usnul.

Zatímco píšu tyto řádky, veškeré zvuky v ložnici utichly a zhaslo světlo. Po večeři jsem se chvíli hrabal v písečku a pak si vymáchal packy v Amantově čaji, ale nenaplnilo mě to takovým pocitem uspokojení, jako obvykle. Musím vymyslet něco lepšího. Za chvíli zkusím jít bušit na dveře. Možná, kdybych šikovně nastražil na práh pár vycpaných myší, mohl by na nich v rozespalosti uklouznout. Uvidíme…

O výsledku akce Vás budu při nejbližší příležitosti informovat. Tuto zprávu posílám zabalenou do plátku anglické slaniny, konzervy od tuňáka došly. Noc je mým jediným spojencem.

S pozdravem Váš
Max – Soukromé kočko

Kočičí oči: Hluboký spánek

Max - Soukromé kočko

Když jsem se v pátek večer vracel z pravidelné prohlídky rajónu a našel dveře do ložnice zavřené, začal jsem tušit trable. Panička se už od úterý neukázala doma a její Amant se motá kvartýrem jak tělo bez duše, sotva se dostane k tomu ulovit po cestě domů konzervu a písek mi mění maximálně jednou denně, naučenými, trhanými pohyby, jako by jeho tělo automaticky vykonávalo každodenní úkony, zatímco jeho mysl bloudí někde daleko za obzorem, v temných hlubinách šílenství.

Venku padla noc. Teploměr ukazuje deset pod nulou a ledový vichr dávno zahnal všechny počestné duše do jejich domovů. Pod špatně utěsněnými balkónovými dveřmi táhne a od podlahy stoupá chlad. Zaháním chuť zdvihnout si límec baloňáku a posunout klobouk hlouběji do čela – kočky totiž klobouk ani baloňák nenosí – a vyrážím zpátky do svého pelechu. Čeká mě dlouhá bezesná noc. Hluboký spánek.

Uběhlo několik dní. Prázdné a šedé proběhly kolem jako splašený vlak. Žádné zprávy o paničce, doma podivný klid, jen v neděli na chvíli vystřídaný horečnou úklidovou činností. Amant od rána pobíhal po bytě, přetahoval nábytek a smetal na hromadu chumáče prachu, barvou a velikostí připomínající chcíplé krysy. Tvářil se při tom napjatě a zachmuřeně jako hrobník, kterému ukradli lopatu. Rozhodl jsem se, že ho trochu rozveselím. Počkal jsem, až bude smetená hromada co největší a pak jsem do ní skočil a začal jí roznášet po celém bytě. Nezabralo to. Kam se poděl jeho smysl pro humor? Rozeběhl se za mnou se smetákem a křičel že mě zabije.

Nezabil mě. Zřejmě proto, že mě nedohonil. Bál jsem se vendety, ale žrádlo jsem dostal včas a písek vynesl stejně, jako každý večer. Asi stárne.

Úterní ráno bylo studené a bez chuti jako snídaně v pekle. Olověné mraky překryly nebe, slunce zmizelo ze scény a začaly padat ty velké, bílé mokré věci co studí na čumáku a zaženou všechny tučné myši do děr. V poledne se zničeho nic přihnal domů Amant, naházel pár věcí do velké tašky, vyndal ze špajzu autosedačku a vypařil se tak rychle, jak se objevil. Zašel jsem za svým vycpaným myším informátorem u pravé strany botníku, ale nic jsem z něj nevymáčkl, ani když jsem ho chvíli proháněl po předsíni sem a tam. Asi vážně neví co se chystá. Ve vzduchu je cítit ozón a trable.

Kolem páté hodiny se rozrazily dveře a do bytu vpadl Amant s paničkou. Vypadala, jako by tři týdny nespala a přitom byla pryč sotva dvanáct dní. Pak jsem uviděl To.
Leželo to v autosedačce, zabalené v několika vrstvách oblečení a jedna packa tomu visela přes okraj fusaku dolů. Vytáhl jsem svůj luger z podpaždního pouzdra a schoval ruku do záhybu kabátu, zatímco jsem se nenápadně, zády ke zdi, přibližoval k sedačce. Natáhl jsem hlavu blíž a přičichl k vytrčené končetině, když v tom To zakňučelo. Panička i Amant se okamžitě otočili a začali na mě neartikulovaně ječet. Nemělo smysl nic vysvětlovat, zvolil jsem rychlý ústup. Zastavil jsem až ve skrytu svého pelechu. Srdce mi bušilo na poplach a v hrudníku mě píchalo, jako bych právě uběhl maraton s opicí za krkem. Sáhl jsem do skrýše za polštářem s potiskem ťapiček a vytáhl odtud flašku Whiskasu. Nalil jsem si dvojitou dávku a kopl ji do sebe. V žilách se mi rozlilo příjemné teplo. Vrátil jsem Whiskas zpátky pod polštář a uložil se ke spánku, abych zklidnil zjitřené nervy.

Když jsem se večer vypravil na obhlídku, našel jsem dveře do ložnice zase zavřené. To už tak  bude pořád? Vždyť moc dobře vědí, jak nesnáším změny…

Dny běží. Párkrát jsem se přes den podíval do ložnice. Vedle postele vyrostla podivná zamřížovaná konstrukce. Pojmenoval jsem si ji San Quentin. V ní žije To. Jednou jsem se pokoušel proniknout do San Quentinu, ale odněkud přiletěly srolované noviny. Nesnáším zbytečné násilí, ale tenhle plátek si už nikdo nepřečte. Sice jsem nakonec kapituloval, ale cáry potištěného papíru se ještě dnes povalují v temných koutech domácnosti.

Pořád nevím, co si o Tom myslet. Všichni se kolem Toho motají, žvatlají a mazlí se s Tím, jako kdybych to byl já. Nejsem si tím zatím úplně jistý, ale možná nemám To rád. Možná se To snaží ukrást mé místo v rodině. A navíc To divně smrdí. Možná budu muset To zlikvidovat. Slyšel jsem, že naproti v ubytovně bydlí parta ukrajinských kocourů, která umí nechat za misku mlíka zmizet prakticky kohokoliv. Uvidíme. Zatím vyčkávám, co se z Toho vyklube – možná bysme mohli být i kamarádi. Ale pochybuji.

To je ode mě pro dnešek všechno. O dalším vývoji Vás budu informovat, hlášení posílám dle domluvy okapovou rourou v prázdné konzervě od tuňáka.
Max – soukromé kočko