3x a (pro dnešek) dost

Ahoj mamí, jsem v počítačí!

Pondělí se přehnalo jako mávnutím kouzelného proutku a většina úterý jakbysmet. V práci vrcholí uzávěrkové šílenství, dorazíte domů, chvilku pobíháte kolem miminka a snažíte se chvíli pomáhat, aby si Vaše hezčí polovička stihla alespoň sníst večeři a rychle se vysprchovat, sám něco v rychlosti zhltnete, pak troška asistence u přebalování a odsávání nudlí a najednou je noc a vy máte sotva dost sil na bleskovou sprchu a úprk do postele, abyste do dalšího krmení urval alespoň pár hodin spánku v kuse. Až ve chvíli, kdy se Vám začnou klížit víka si v posledním záchvěvu zdravého rozumu vzpomenete, že vlastně máte nějaký blog a že jste na něj v tom zmatku úplně zapoměl a že byste měl ještě něco rychle napsat a chrrr…
Tak tedy alespoň dnes, urychleně, přihodím několik krátkých poznatků, které mi za posledních pár dní cvrnkly o klobouček.

1. Nejhorší mužská nemoc na sedm: Ano, všichni ten starý vtip známe. Rýmička klátí muže každého věku a ženy všech věkových i jiných kategorií z toho mají oprávněnou jundu. Musím ovšem říci, že ve chvíli, kdy rýmičkou ochoří měsíční miminko, jde veškerá legrace stranou a dokonce i ostříleného, sarkastického cynika jako já docela přejde humor. To, co několikrát ročně téměř bez povšimnutí přecházíme jen za pomoci čaje, kapesníku a sem tam nějakých těch kapek do nosu, ukázalo se u takového malinkého človíčka jako vážný problém, který všem zůčastněným značně zkomplikuje život. Nesmíte totiž zapomenout, že měsíční dítě neumí smrkat, neumí si odkašlat, neumí si odplivnout a odsávačka odsaje pouze rýmu, která se nachází vepředu v nose, ne tu, která se usadí vzadu v hlavě a v krku, která miminku teče do pusy a kterou se několikrát za noc dusí. A když říkám dusí, nemyslím to obrazně, myslím to doslova, v pravém významu toho slova. No, ale dostali jsme – hlavně pak Lůca – od paní doktorky nějaké kapičky (pozor, takhle malým dětem se ovšem do nosu kapat nesmí, kapky se musí nakapat na smotaný tampónek a tím jim čuchometr opatrně vytřít), tak snad už bude všechno v pořádku. Tolik na vážnou notečku a přejdeme k něčemu veselejšímu, co třeba takový…

2. Murphyho zákon opožděné stolice: Nedaří-li se Vašemu dítěti několik dní vykonat velkou potřebu, zaručeně se mu to podaří ve chvíli, kdy Vaše žena vyrazí do města obstarat pár nutností a Vás nechá doma, hlídat poklidně vyspávající miminko. To se ovšem probudí přesně ve chvíli, kdy za maminkou zaklapnou dveře, neboť k tomuto účelu má někde zabudovaný nějaký proklatě citlivý senzor. Nyní máte zhruba dvě minuty na to, abyste vyběhl před dům a zoufalým vytím přivolal ženu zpět. Já to nestihl. Bytem se rozlehl řev. Veden strašlivou předtuchou, vyndal jsem díte z postýlky a přičichl k němu. Moje nejhorší noční můry byly veselými pohádkami o rozverných trpaslíčcích ve srovnání s tím, co mě uhodilo přes nos. Potlačil jsem záchvat paniky. Nedá se nic dělat, dal ses na vojnu, musíš sa bít! Nebudu zabíhat do nechutných podrobností, jen nechápu, jak se do tak malého miminka vejde taková spousta hmoty. Prostě nechápu. Po deseti horečnatých minutách usilovné práce jsem uložil čisté miminko do postýlky, zlikvidoval všechny doličné kontaminované předměty a vydesinfikoval byt savem a sebe domácí slivovicí, kterou mám pro podobné případy schovanou v… nene, neřeknu, Káča to tady přeci jenom občas čte. Prostě poruce. Klika cvakla, dveře letí, maminka se vrací z nákupu a nachází vše v nejlepším pořádku. První samostatné přebalování dopadlo dobře a tatínek si vysloužil ostruhy. Příště jdu nakupovat já!

3. Šišouni v New Yorku: Samozřejmě, že jsem mnohokrát slyšel vyprávet o tom, jak mají miminka tu lebku nedovyvinutou a měkkou a jak se jim může snadno deformovat. Ale popravdě, je to věc, kterou si člověk neumí dost dobře představit a má dojem, že ti hysteričtí tatínkové a maminky v televizi asi malinko přehánějí. Nepřehánějí. Už když začala Káča říkat Lucince láskyplně “Placatá hlavo”, jalo mě určité podezření a když jsem onehdá o víkendu viděl naše dítko konečně v klidu na denním světle, jala mě hrůza. Káča mě sice uklidňovala, že to je normální a že to bude zase brzo v pořádku, ale chvíli mi trvalo, než jsem jí uvěřil. Naštěstí je to tak. Stačilo Lůcu otočit, přes její značný a vytrvalý odpor, na druhou stranu a vypodložit tak, aby zase chvilku tlačila do matrace druhou půlkou obličejíku a je z ní opět naše krásné, symetrické miminko. Odborně se tomu postupu říká polohování a buďte v klidu. Maminka Vašeho dítěte bude vědět, jak na to. Mají to asi v genech, nebo co…

Pro hrst poznatků navíc

Dudlíkus modernus brutus

Po hektickém dni a náročném večeru, kdy už všichni doslova “ryjeme držkou v zemi”, jak zpíval blahé paměti Karel Kryl v poněkud jiném kontextu, nenacházím dostatek sil a koncentrace na nějaké velké psaní. Abych dostál svému předsevzetí přihodit alespoň jeden příspěvek denně, předkládám Vaší pozornosti tři další krátké poznatky, na které jsem v minulém výčtu zapoměl. Lucinka právě dopíjí svoje mléko o šesté, vydávaje přitom zvuky vzdáleně připomínající ucpané kalové čerpadlo, měsíc září nad Dejvicemi a dole pod balkónem kojoti rozehrávají svojí noční symfonii. Pojďme na to.

1. …zdraví si tvrdí: Když mi sestřička v porodnici po druhém, či třetím krmení, kterému jsem byl přítomen, položila Lůcu hlavou na rameno a přikázala, ať jí nechám odříhnout, byl jsem trochu v rozpacích. Na rozdíl od spousty jiných tatínků nemám problém dítě vzít a držet, nebojím se, že ho upustím, nebo polámu. Jen jsem si nebyl jistý, jak v té záplavě zvuků, které miminka vydávají, poznám ten pravý. A protože mi odmalička vštěpovali do hlavy, že když něco nevím, mám se zeptat, oslovil jsem sestřičku. “Sestři a jak poznám, že už si odříhla?” Sestřička se na mě ironicky ušklíbla a jako by byly domluvené, vedle levého ucha se mi ozval zvuk dobře vytůněného startujícího traktoru:”Buaaarrrrrrp!”
Takže buďte v klidu. Poznáte to. Je to stejný zvuk, který vydávají Vaši kamarádi po desáté Plzni na pánských záchodcích.

2. Směj se, paňáco: Určitě to přijde. Budete kamarádům vyprávět, jak je to hezké, když se na Vás to Vaše mládě usměje a nějaký sečtělý chytrolín Vám řekne: “Kdepak, to ona se nesměje, tomu se říká psotníčky. To jsou takový nervový křeče co se dějou samovolně. To voni vůbec nevovládaj. Já vo tom slyšel v televízi.” Ano. Existují studie, objasňující existenci a význam tzv. psotníčků. Britští vědci nepochybně strávili několik let jejich výzkumem. Ale když jsem dnes dorazil hladový z práce a hledal tvarohovou buchtu od tchýně, na kterou jsem se od rána těšil a přítelkyně mi oznámila že děti už odpoledne celý pekáč snědly, to co jsem zahlédl v postýlce byl jasný a nefalšovaný potměšilý úsměv. Sice zmizel hned, jak si Lucka všimla, že se dívám, ale psotníček nepsotníček, vím co jsem viděl.

3. Míchaná vajíčka: Jsou součástí Vašeho jídelníčku od nepaměti. Míchaná vajíčka k snídani byla vždy synonymem ranní pohody a naservírovaná do postele na elegantním podnose spolu s bílou kávou, čerstvým pečivem a voňavým poupátkem růže v porcelánové vázičce vzbuzovala závistivé výrazy na tvářích kamarádek Vaší ženy. Bohužel, pro mě míchaným vajíčkům na dlouho odzvonilo. Onehdá jsem se ptal pana doktora, podle čeho při přebalování poznám, že je se zažíváním našeho miminka všechno v pořádku, pan doktor se zamyslel a potom řekl, že konzistence a barevnost dětské stolice v tomto období je vizuálně nejvíce podobná… hádejte čemu?

Zamyšlení na závěr: Je možné, že by ty dvě dírky, co jsou v každém dudlíku, byly vymyšlené k tomu, aby se do nich dala přivázat gumička, která by se následně přetáhla přes hlavu miminka, aby nemohlo dudlík vyplyvnout??? Budu nad tím ještě chvíli bádat… ale neříkejte to mojí přítelkyni, dobře?

16 dní / 9 poznatků

Luckus Vulgaris

Na dnešek jsem si pro Vás připravil devět krátkých poznatků, které jsem si za těch šestnáct hektických dní osvojil. Myslím, že časem budou přibývat a jestli u psaní blogu vydržím, mohly by vydat i na samostatnou rubriku. Takže, jdeme na to!

1. Poslední sbohem: Když Vás zřízenec v nemocnici přivede k pojízdné posteli, na které leží Vaše žena, opuchlá, bílá jako křída a zdánlivě nedýchající, ze které do všech směrů trčí různé hadičky a měřáky, a vyzve Vás, abyste se s ní ještě naposledy rozloučil, není to důvod k pláči a panice. Jenom ji převážejí na JIP.

2. Všeho s mírou: Kartičku, kterou dostanete v porodnici a na které jsou zapsané porodní míry Vaší ratolesti rozhodně nevyhazujte, naopak jí pečlivě uschovejte a uvedená čísla se pro jistotu naučte zpaměti. Budou se Vás na ně totiž ptát všichni. A když říkám všichni, myslím tím úplně všichni. Jsem si například jistý, že můj bratr nemá nejmenší tušení, jaké jsou normální parametry právě narozených miminek, přesto si našel chvilku mezi pátým a šestým dílem čtvrté série Buffy – zabíječky upíru, aby zavolal a zeptal se mě. Nesnažte se to pochopit. Prostě je to tak.

3. Ahoj, jmenuju se…: Určitě tu zprávu znáte. Ahoj, jmenuju se Honzík Tenaten, narodil jsem se dnes ve tři v noci, měřím a vážím tolikatolik a jsem nejhezčí miminko na světě, což je vynikající důvod, abych Vás v půl páté ráno vzbudil smskou. Pokud máte, stejně jako jsem měl já, pocit, že je pod Vaší intelektuální úroveň rozesílat podobné prefabrikované hromadné dětinskosti, zkuste svůj názor ještě přehodnotit. Usnadníte si tím život a předejdete spoustě nesmyslných a zbytečných otázek – viz. bod číslo 2.¨

4. Na velikosti záleží: Až dostanete za úkol koupit pleny, nespokojte se jako já s informací, že na nich musí být napsáno Newborn. I plenky pro čerstvě narozená miminka se dále dělí podle váhy. Ale buďte v klidu – stejně napoprvé koupíte něco úplně jiného, než chcete. Oddělení potřeb pro miminka jsou totiž od přírody koncipována tak, aby si v nich muži připadali jako neschopní pitomci.

5. Na velikosti záleží 2: Od příbuzných, kamarádů a známých dostanete už v průběhu těhotenství spoustu roztomilých a ňuňaných hadříku, botiček, dupapčiček a čepiček. Až když dorazíte do porodnice, abyste si svojí rodinu odvezl domů, s hrůzou zjistíte, že veškeré oblečení je ušité pro dítě dva až třikrát větší, než je to Vaše. V panice vybíháte před porodnici, kde najdete malý krámek, postavený příhodně po ruce, kde si za rozumné ceny (pokud jste multimilionář) pořídíte vše, co potřebujete. Jak praví Stopařův průvodce po galaxii: Nepropadejte panice!

6. Nenaolejuje-li je Júlie: Přijde den, kdy Vás Vaše žena vyšle opět do drogerie, abyste přinesl několik nutností, mezi kterými nebude dozajista chybět dětský olejíček. Nenechte se zmást. Neexistuje nic, co by se jmenovalo Dětský olejíček. Zato je spousta různých Dětských olejů – Dětský olej do koupele, Dětský olej proti opruzeninám, Dětský fritovací olej atd. atd. Opět není důvod k panice! To co hledáte je Dětský tělový olej. Když si budete náhodou mezi všemi těmi oleji připadat jako pitomec, nezoufejte – o tom jsme již mluvili v odstavci číslo 4!

7. Otec v nesnázích: Ještě jeden důležitý poznatek k drogériím. Většina žen, které v dětských odděleních potkáte jsou zasloužilé matadorky mateřství. Nebojte se jich na cokoliv zeptat! Z nějakého záhadného důvodu jim zmatení tatínkové, pobíhající mezi regály se zoufalstvím v očích připadají velmi roztomilí a jsou vždy ochotné poradit a podat pomocnou ruku. Možná s tím mají něco společného mateřské pudy. (Nebo nám jenom chtějí ukázat svou převahu)

8. A s klauny přišly slzy: Všichni víme, že ženy pláčou častěji než muži. Vyjímkou jsou pouze romantické filmy, u kterých brečíme častěji my, ale nenápadně, potají a nikdy bychom to dobrovolně nepřiznali. Připravte se však na to, že od chvíle, kdy žena porodí až do konce šestinedělí (to je zatím nepotvrzená informace – až to budu mít osobně vyzkoušeno, dám vědět) rozbrečí Vaší jinak klidnou a pragmatickou ženu prakticky cokoliv. Brečí, protože za ní nesmíte přijít na Jednotku Intenzivní Péče. Brečí, když za ní přijdete. Brečí, protože ještě nemohla vidět miminko. Brečí, když jí ukážete fotku miminka. Naložíte jí na vozíček a odvezete jí za miminkem – brečí. Brečí když jí odvezete zpátky na pokoj, protože je unavená. Brečí, protože jste jí nepřinesl kytku (protože nevíte, jestli je moudré rozprašovat pyly mezi dýchacími přístroji na JIP). Brečí, když jí kytku na JIP přinesete (dojetím). Brečí, protože je venku ošklivo a když vyjde sluníčko tak brečí, protože venku je krásně. Brečí když jí řeknete že jí máte rád a usedavě naříká, když se mezi řečí zmíníte, že koruna oslabila oproti kanadskému dolaru o 0, 001%. Moje přítelkyně se jednou při cestě do kuchyňky zastavila uprostřed chodby a nekontrolovatelně se rozbulela proto, že si vzpoměla, že před třemi týdny prošvihla kvůli těhotenství maturitní ples svého nejstaršího syna. Až to přijde, nic si z toho nedělejte a hlavně, buďte trpělivý. Nemůže za to, jsou to jenom hormony a i když to tak občas může vypadat, nedělá to schválně.

9. Retro frčí v každém věku: Během těhotenství se Vám jich nakupí určitě několik. Od různých firem, různých tvarů a barev, s obrázky i bez, průhledné,  modré, růžové, veselé i designové, gumové, silikonové, značkové i bezejmenné. Dudlíky, dudlíky, dudlíky, všude kam se podíváš. A někde mezi těmi speciálně ortopedicky, ergonomicky a aerodynamicky tvarovanými skvosty se čistě náhodou vyskytne jeden retro kousek, třemi generacemi dásní otužilý veterán, který vypadá trochu, jako by prošel zažívacím traktem nějakého masožravého zvířete. Možná Vám ho tam nepozorovaně podstrčí nějaký chudý příbuzný, možná Vám ho dá Vaše babička jako relikvii Vašeho vlastního dětství, možná si ho omylem přivezete z porodnice jako my. Znechuceně koukáte na ten kousek ožužlané, natrávené gumy, ohraničené zubatým bruselským plastem a zakončené velkým, bytelným kruhem, podobným tomu, ke kterému si na Slapech přivazujete pramici. Užuž se natahujete, zvedáte tu nechutnou věcičku opatrně dvěma prsty a chystáte se jí hodit do tříděného odpadu do koše označeného BIOODPAD (popřípadě Biohazard). Zadržte! Po několika probdělých nocích, po salvách speciálně tvarovaných moderních dudlíků, které nám létaly nad hlavou jako protiletadlové šrapnely nad Berlínem, po zoufalých hodinách nespokojeného řevu paviána z poviánu napadlo zoufalou maminku vytáhnout zespodu krabice našeho Praotce Dudlíka. Nastalo TICHO. Možná to u Vás bude jiné. Možná že Vaše dítě dá přednost moderně a záliba naší Lucinky v retru je jenom hloupý vrtoch, který zdědila po svém otci. Možná. Ale být Vámi, neriskoval bych. Tolik místa ten starý pradudlík nezabírá…